Historie České sody

VZPOMÍNKA KRESLÍŘE MARKA DOUŠI Z HUMORISTICKÉ SKUPINY “SORRY”:

(Z textu obalu VHS “Ceská soda 1- 5 a Ceska soda 6-10 z roku 1995)

Autentické zpravodajství o vzniku České sody:

Vidím to jako dneska. Fero Fenič přemlouvá v hospodě Na Zvonařce různé humoristy, aby s ním šli do velmi nejistého projektu humoristického pořadu. Humoristé se brání, protože o humoru a jeho přijetí vědí své. Fenič je však člověk vytrvalý, a tak po nějaké době vydupe ze země Českou sodu, která je veřejností přijata kladně. Výhrady má pouze Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, protože klip „Lom je náš“ který režisér Křístek natočil na základě vlastních zkušeností, je moc pravdivý a matky by se bály rodit. Druhá výhrada šla na vrub kurzů němčiny „Alles Gute“, které údajně narušují naše vztahy se sousedním Německem. Podle informací z veřejných prostranství, hospod a tramvají opak je pravdou. Naše mládež, která o výuku německého jazyka nejevila valný zájem, se německy učí jenom a pouze z tohoto kurzu. Přesto je výroba dalších Českých sod ohrožena. Slovák Fero Fenič se však nevzdává. A tak přesto, že Češi sodovku příliš v oblibě nemají, Česká soda si našla své místo v jejich srdcích i v lahvích firmy Zátka, ke zděšení celého výrobního štábu, kterému pomaličku začal docházet humor. Po celé řadě režisérů se uvolněných opratí chápe Petr Čtvrtníček, do té doby pouze reportér České sody a s lehkostí až neuvěřitelnou řídí celou tuhle rozjetou mašinu. S omezenými finančními možnostmi natáčí zpravodajství, klipy i reklamní spoty na profesionální úrovni, a reklamní agentury ho začínají využívat ke svým vlastním projektům. Petr Čtvrtníček se však nestává, jak je v kraji zvykem, manipulovanou figurkou a chytaje ryby na lodi Kamýk, vymýšlí další a další vtipy určené k pobavení široké veřejnosti. Když si jednoho letního večera zkouší etudu pašerák červené rtuti, je napaden bdělým občanem a pořezán na zádech. Ránu na zádech opravil místní chirurg (60 stehů), rány na Čtvrtníčkově duši se však zacelit nepodařilo. Přesto tento neohrožený reportér pokračuje ve své činnosti ve Febiu až, doslova, do roztrhání těla resp. dobojování posledního dílu…

Marek Douša

 

 

VZPOMÍNKA DRAMATURGA MILANA TESAŘE:

(Text z knihy „FENOMÉN FEBIO“ vydané v roce 2008)

Můj živůtek se Sodou

Na to pivo jsem šel jako na každé jiné a vlastně jsem se ani nedivil tomu, jak to dopadlo. V první polovině devadesátých let mohl každý den znamenat nějaký začátek i konec. Ta doba, to byla permanentní revoluce možností.

I mně se čas od času nad hlavou přehnala šance změnit si život, žádná však nevypadala tak dramaticky jako ta z hospody U Klimenta, kteréžto podzemí jenom pár měsíců předtím vyklidili policajti, bůhví co v něm bylo, snad mučírny.

Ten večer v ní seděl Fero Fenič, režisér, který vždycky vedl hodně řečí a udělal hodně práce. Tento pán pro mě měl zvláštní kouzlo už od školy, kdy za námi přišel hostovat na seminář televizní katedry. Přišel s knírem a s krabicemi dokumentů. Černobílý svět jeho hrdinů z východního Slovenska mě tehdy okouzlil a připravil mi jedno z mála odpolední na fakultě žurnalistiky, které bych si fakt rád zopakoval.

Fera už jsem pak z hledáčku nepustil. Obdivoval jsem ho za Džusový román, do něhož se mu povedlo přenést atmosféru svých dokumentů, i za odvahu ve Zvláštních bytostech, jejichž význam paradoxně zamlžila sametová revoluce.

V době Konviktů už jsme si dávno tykali, seznámil nás Pavel Melounek, který navzájem seznámil snad půlku Prahy. Fero měl už rok nebo dva v provozu manufacturu Febio, asi nejkrásnější dárek, který od něj jeho kolegové, čeští a slovenští filmaři, po sametové revoluci dostali. Už pěknou řádku měsíců se v médiích zle diskutovalo, kdo patří do GENu (a kdo ne), ale Fero mezitím dostal další nápad.

Tuto retrospektivu podnikám jen pro to, abych zvěrohodnil, proč já, člověk nemilující změnu, jsem po několika minutách za pivem věděl, že ji přesto udělám. Že odejdu z Reflexu, časopisu mého života.

Fero na mě svým neopakovatelným, jazykově československým, a enthuziasticky překotným způsobem vychrlil, že - pokud mám zájem - že mi do ruky vloží zábavný, pravděpodobně říkal satirický, periodický program, který hodlá v létě rozjet. Byl únor a já věděl, že on to udělá, ať u toho u budu či nikoli. (To zní jako z pravěku, že.)

To tedy bylo první pivo. Během druhého jsme vymysleli název. Už nevím proč, možná byla na stole, řekl jsem slovo „soda“ – je to výraz, v němž je přetlak, slovo, které má čtyři písmena, žádné však hranice. Fero to cítil podobně a dodal Česká.

Česká soda? Panebože! Že to je dobrý nápad, jsme věděli už během piva třetího, kdy jsme s ním operovali jako se starým známým, jako bychom říkal Saturday Night Live, a já si říkal – do České sody bude jistě chtít přispívat každý, kdo má jenom trochu smysl pro humor. Jinak by byl blázen. To jsem se ovšem mýlil.

Já bych snad ten papír ještě někde našel, jelikož tehdy jsem si říkal, že ho nesmím ztratit, že to po letech bude nezpochybnitelný důkaz toho, jaký jsem byl kluk pracovitý.

Začal jsem tím, že jsme vypracoval seznam všech lidí, o nich jsme se domníval, že mají smysl pro humor. Vynechal jsme snad jenom Šimka s Grosmannem a Voskovcem s Werichem; ocitli se na něm ostřílení harcovníci zábavy jako Vodňanský nebo Svěrák, lidi z malých divadel (hlavně ze Sklepa), jakož i amatéři, kteří mi utkvěli v hlavě třeba jen pro jednu povedenou anekdotu.

Cirka sedmdesát lidí – rozhodl jsem se je všechny obvolat, sejít se s nimi a nabídnout jim spolupráci. Pokaždé došlo na litry káv a desítky piv po obskurních pražských podnicích a na mou naučenou vábničku končící magickou formulí:“…a pozor - pořad se bude jmenovat Česká soda. Jeho smyslem bude mix sříravé satiry a dada a hlavně, bude v něm možné úplně všechno. Chtěl bych, aby jeho tvůrci byli za svůj humor tak jako Dario Fó vyhnáni ze země.“

Šlo mi o to zdůraznit tu největší vzdálenost od všeho, co si kdo pod pojmem televizní zábava do té chvíle představovat.

A asi právě toho se starší komici lekli, někteří nebyli zvyklí pracovat týdnu a často si až nejapnou otevřeností řekli o vlastní show. Nicméně drtivá většina z těch, s nimiž jsme se sešel, byla naprosto nadšená a zachovala se skvěle - nechala se pozvat na pivo a od té doby jsem o nich neslyšel.

Tak jak to bývá – zbyli kamarádi. Čili: na úplném počátku nebylo slovo, ale kluci z Fámyzdatu, hlavně Fefík, kteří se mi uvolili přispívat brutálními zprávami do parodie na televizní zpravodajství. Ale to bylo na pravidelnou desetiminutovku pořád málo. A pak jsem jednoho večera zavítal do Malostranské besedy na koncert mocné skupiny Vltava Roberta Nebřenského, který obcoval se Sklepem, jehož členové, jakož i členové konkurenčních malých divadel, opakovaně tvořili divácký klan na jeho koncertech. Představili mi blonďáčka. Chrlil ze sebe báječné fóry s kamennou tváří, chtěl spolupracovat, ale to už jsem znal. Když jsme se loučili a on na mě volal, ať si dám pozor, že zítra budou na našem území rozmístěny neutronové bombry, fakt jsem netušil, že „Soda“ nalezla svou tvář. Ale strašně jsem si to přál. Byl to Petr Čtvrtníček z divadla Vrata.

Druhá zásadní schůzka pro další osud pořadu proběhla v McDonaldu na Florenci, kde mi Milan Šteindler a Davidem Vávrou česky slíbili, že do každého dílu přispějí kursem německého jazyka, který s úspěchem praktikovali během sklepáckých Besídek. Mezitím jsem během nekonečných schůzek v Louvre vnutil pár svých nápadů velice vstřícnému Igoru Chaunovi, který k nim připsal další a i já věřil, že bude pohoda.

Když se kavárenské poudačky posunuly do prvních natáčecích dnů, došlo mi, jaké šílence jsme si s Ferem najali.

Severočeský zpravodaj České televize Stuchlík se stal Petrovi Čtrtníčkovi dávno předtím dobrým předobrazem pro reportéra České sody, který začíná každou svou reportáž neopakovatelným gestem ruky a větou: „Tak dneska jsme se s naší kamerou vypravili za…“ Vůbec poprvé jsme se s kamerou vypravili za „…policisty, kteří vylili dítě i s vaničkou.“

Při první projekci, při pohledu na Petra s mikrofonem, za nímž se pohybovali policisté, řeka a vanička, jsem se fakt začal smát i bát. Na opršelém, černobílém amatérském filmu z laciné produkce divadla Vrata vypadaly jeho reportáže výtečně, ale ani Fero se svou bezesporu skvělou představivostí si dokázal, že něco podobného, byť profesionálně natočeného, bude umístěno na obrazovku veřejné služby vedle Televarieté. Nikdo mu to nemohl mít za zlé, neboť nikdo před ním se o nic podobného nepokusil. Bylo to, jako kdybychom postříkali sprejem zdi katedrály svatého Víta.

Tak se rodila poetika Sody. Nic nebylo jako obvykle - fóry nevznikaly na studených dramatických schůzkách v závodní jídelně Kavčích hor, ale po hospodách, zejména pak za půlnoční bouře na lodi Kamýk nedaleko Husákova ticha, a to, co se v noci uvařilo, ráno se točilo, malá produkce působila neuvěřitelně flexibilně. Vzpomínám si, že produkční byla do dvou hodin zpátky ze ZOO i s živým havranem.

Soda již svou podstatou vyběhla ze sterility televizního studia: během natáčení prvních čtyř dílů na louce v Podolí stály stolky moderátorů, jejichž výběr se táhl měsíce. Vystřídali se v něm zkušení televizní rutinéři i čilí amatéři, kteří šli okolo, protože ne každý dokáže se správnou dikcí dokáže přečíst zprávy typu „v českých McDonaldech se začal prodávat Hamburger SV“, zvlášť, když má zprávař vedle hlavy ve výřezu slavný německý tým.

To, co se zvenku jevilo jako lehký špás a zjevný chaos, byla ve skutečnosti velice tvrdá práce, jejíž vysokou míru perfekce stanovil Petr Čtvrtníček nekompromisností, s jakou se domáhal dokonalé realizace svých nápadů. Ze všeho nejlépe si pamatuju noci ve střižně, kdy jsme s Petrem na sebe pasovali předvybrané záběry z archivu zpravodajství a dotočeného reportéra. Zatímco já byl spokojen už v deset, Petr nejdříve ve tři ráno. Podle toho to pak vypadalo.

Nikdy nezapomenu na noc, kdy Václav Sloup jako Mažňák vyslýchá Tomáše Ježka, šéfa Fondu národního majetku. Petr dokázal dva různorodé záběry spojit včetně petrolejky, která se houpala a osvěcovala tváře obou mužů. Dojem byl dokonalý.

Ačkoli se oba hlavní protagonisté Sody Petr Čtvrtníček a Fero Fenič nikdy tak docela neshodli na poetice České sody, podobné zanícení je oba, alespoň na čas, zaplaťbůh, spojilo.

Byly dobré i špatné dny: často docházelo ke krutých srážkám vkusu, nervozitě, nepochopením a prvním oficiálním stížnostem, jako k té z léta, kdy německá ambasáda rozhořčeně reagovala na jeden z prvních dílů Alles Gute. Jenomže, potom jsme dostali nádherný nápad a Menzel nám dal z Paříže své autorskoprávní požehnání. Za několik hodin jsme se sešli ve střižně a bez dechu sledovali čirou dokonalost. Dokonalé tělo Magdy Vašáryové je ponořeno ve vaně v pivovaru a po neskutečně dlouhé době se vylne titulek: „Magda – jak se vám líbí.“ Jsou chvíle, kdy víte, že jste pomohli nesmrtelnosti.

Po odstoupení zbabělého sponzora Česká soda po čtyřech dílech skončila a já se na podzim vrátil do Reflexu.

Když se po čase díky Feničově zarputilosti opět vrátila na obrazovku, sem tam jsem pomohl, tu a tam si i zahrál, ale byla to už jednoznačně Soda Čtvrtníčkova.

Po těch letech, když Česká televize Sodu reprízuje, ani já sem tam nechápu, čemu jsme se tehdy vlastně smáli. Přesto mi ty záběry spolehlivě připomenou čas, kdy ještě nikdo z nás neměl společenský status a z něj vyplývající odpovědnost. Chovali jsme se svobodně a podle toho to vypadalo.

Milan Tesař

Dramaturg České sody na dobu určitou. Od té doby vedoucí oddělení kultura časopisu Reflex a spoluautor komixu Zelený Raoul.

 

 

VZPOMÍNKA PRODUCENTA FERA FENIČE:

(Text z knihy „FENOMÉN FEBIO“ vydané v roce 2008)

Jak se zrodila Česká soda.

Na počátku devadesátých let mi vedle aktuální společenské reflexe a portrétního cyklu budujícího sebevědomí nového státu (které jsme prosadili na obrazovku ČT jako dokumentární cykly pod názvy „OKO“ a „GEN“) chyběl na tehdejších obrazovkách ještě jeden typ pořadu – politická satira.

V českých poměrech to byl v podstatě pojem neznámý.

V letech totality vzniknout nemohla, a tak v televizním vysílání neměla a dodnes nemá tradici. Nebylo čím se inspirovat, na co navázat, kde najít autory.

Když jsem tuto myšlenku poprvé sdělil svému dramaturgovi Tomášovi Motlovi, doporučil mi bývalého kolegu z Reflexu Milana Tesaře.

Introvertního Milana jsem dobře znal, ale že by mohl mít předpoklady pro realizaci takové myšlenky, mě nikdy nenapadlo. Již při první schůzce u piva, kdy prohlásil, že takový pořad by měla být pořádná soda – a já ho doplnil, že ale česká! – jsme zjistili, že máme název a tedy vodítko. Milan odhalil svůj nebývalý smysl pro černý humor a přišel s nápady, které se pak staly východiskem ke koncepci. Vytvořil první model tohoto typu pořadu u nás. I přes některé nedostatky ho považuji za dodnes nepřekonaný.

Námět jsem nabídl v České televizi vedoucímu jedné z tvůrčích skupin Petrovi Sládečkovi. Letmo jsem ho znal jako redaktora Lidové demokracie, kde mi ve své kritice na můj celovečerní hraný debut Džusový román moc nefandil. Teď ale byl mezi vedoucími nejmladším a Českou televizí ještě příliš nepoznamenán – usoudil jsem, že právě on by mému záměru mohl porozumět nejlépe. I tentokrát se můj instinkt nemýlil. Petr měl nějaké ušetřené finanční prostředky z jiných pořadů, a tak mohl celkem nezávisle rozhodnout, jak je využije. Dalo se tím vyhnout dlouhé schvalovací mašinerii, prostředky však sotva stačily na dva díly. Spoléhal jsem, že pokud ty budou úspěšné, budoucnost takového pořadu se bude řešit jednodušeji. Zbývající finance jsem sehnal od ředitele vydavatelství Ringier, který prorážel na trhu s novým deníkem Blesk a myšlenka skandální satiry mu konvenovala. A tak David Soukup, redaktor tohoto deníku, promoval před vysíláním ČESKOU SODU jako bombu, která v nejbližších dnech v ČT vybuchne. Vysloužil si za to trestní oznámení od ředitele Iva Mathého za šíření poplašné zprávy… Předtím, než se stihla podepsat smlouva, přišel Petr Sládeček o podpisové právo. Dostal nabídku z rodící se první soukromé televize TV Nova, kterou vnímal jako zajímavější výzvu a podal výpověď. Situaci šlo vyřešit jen jejím antidatováním. Snad mu dnes neublížím, když prozradím, že jsem ho k tomu přesvědčil a poprvé i naposled takhle obešel byrokracii ČT.

ČESKÁ SODA se mohla začít připravovat!

Milan Tesař opustil redaktorské místo v Reflexu a vrhli jsme se do hledání autorů. Oslovili jsme jich několik desítek, tedy téměř každého, kdo do té doby v Čechách někdy něco humoristického napsal, nebo aspoň veřejně řekl. Na schůzku do filmové projekce Krátkého filmu v Jilské ulici se dostavila asi polovina z nich. Zatím co Milan jim zaujatě vysvětloval náš záměr a pobízel ke spolupráci, já se díval do hlediště plného starších pánů souhlasně přikyvujících a dělajících si poznámky – a pochopil jsem, že to bude těžší, než jsem předpokládal. Zachránit nás mohli jen autoři noví – ale nevěděli jsme, kde je hledat.

Jeden malý zdroj ale existoval – skupina studentů kolem satirického časopisu Sorry, vedeného rozevlátým Milanem Podobským, zvaným a podepisujícím se jako Fefík. Tady jsme hledali záchranu. Nebylo ale lehké takové lidi, kteří si dělají svůj časopis z nadšení a lásky a se svými nápady pracují jen v psané nebo kreslené podobě, zapojit do práce s kolektivem v pro ně nezvykle těžkopádné televizní výrobě nutných příprav, přísných termínů a dodacích lhůt.

První dva díly již byly v plné přípravě, když Milan Tesař přišel s dalším tipem na spolupracovníka, kterého objevil v jednom studentském amatérském souboru. Navíc vlastnil stroj na potisk triček, které mohl udělat pro štáb ČESKÉ SODY. Byl to Petr Čtvrtníček.

Hned dostal na trička slušnou zálohu a přislíbil nějaké příspěvky. Zkoušky na moderátory prokázaly, že pro takový typ pořadu se velmi těžko hledají přesvědčivé zdroje. Nakonec jsme zvolili tehdy málo známého herce Vlastimila Zavřela a doplnili „naturščikem“ – redaktorkou Reflexu Viktorií Kafkovou, která se nám líbila jako parafráze blondýny, obvykle využívané v komerčních televizích.

V slunečný květnový den jsme rozložili na louce v Bráníku stůl a dvě židle a režisér Václav Křístek s nimi natočil první i druhé zprávy ČESKÉ SODY. Znělka, jako u každého cyklu Febia, zbyla na mě.

Měl jsem vymyšlený motiv, ale neměl jeho představitele ani místo, kde bych to natočil. Protože se vše muselo realizovat za minimum nákladů a výroba pořadu se už dostávala do časové tísně, napadlo mě rychle zajet na natáčení režiséra Mateje Mináče, který jako svoji první příležitost v Čechách realizoval GEN o spisovateli Miroslavu Holubovi v jeho domě v Praze 4. Byla tam technika, slovenský kameraman Dodo Šimončič a především fotograf Karel Meister. Nedal se dlouho přesvědčovat. Odložil foťák, nasadil čepici a na louce před domem spisovatele předvedl Karel Meister ten nejslastnější výraz, jaký si znělka ČESKÉ SODY zasloužila.

Malý zádrhel byl jen s dodavatelem triček Petrem Čtvrtníčkem, po němž (a zaplacené záloze) se na několik týdnů slehla zem. Dramaturg Milan Tesař přijal osobní zodpovědnost a začal po něm pátrat. Zjistil, že trička sice nebudou, ale Petr Čtvrtníček je ochoten si zaplacenou zálohu u nás odpracovat.

Alles Gute!

Uvedení pořadu vyvolalo rozporné reakce. I dosud sympatizující novináři ji hodnotili chladně, někteří však použili i ostrých slov a odsoudili ji. Jinak tolerantní filmový kritik Jan Foll tehdy napsal v Lidových novinách: „Netrpělivě čekám, kdy se začne v České sodě krkat a prdět“.

Pořad se prostě vymykal ze všeho, co tehdejší televizní nabídka poskytovala. Byl to zcela nový formát, o kterém se zase hodně a s emocemi mluvilo, a který oslovil především mladší televizní diváky. Sympatizující Petr Sládeček mi navrhl, že by se pokusil domluvit pokračování ČESKÉ SODY s jiným vedoucím skupiny, který by se mohl stát jejím zastáncem. Byl to Čestmír Kopecký. Brzy sice nařídil vybělit název pořadu, protože to prý evokovalo nekalou reklamu na sodovku, často mě zval na pohovory plné výtek a rozpočet také nezvýšil ani o korunu – ale přesto nás trpěl a chránil ve své tvůrčí skupině a dovolil tomuto pořadu pokračovat aspoň jako občasník.

Ten rok vznikly ještě další tři díly a připojil se kurs němčiny „Alles Gute“. Původně to byl zoufalý nápad, jak nahradit chybějící příspěvky. Dramaturg si vzpomněl na tyto kurzy v Besídkách divadla Sklep. Proto se to pak natáčelo zcela samostatně, mimo dramaturgii ČESKÉ SODY. Jednou za čas vytvořil Milan Šteindler jeden nebo i více příspěvků, každý vždy v délce do tří minut, ty pak ležely u nás na kazetě a čekaly na přilepení k ČESKÉ SODĚ. To byl důvod jejich řazení vždy na závěr dílu. Většinou o připojení toho kterého příspěvku nerozhodovalo téma, ale délka, která po sestřihu ČESKÉ SODY zbývala. Tím, že se „Alles Gute“ natáčelo ve studiu České televize a na dramaturgii i vznik samotné ČESKÉ SODY nemělo žádný vliv, tak já se třeba s některými aktéry kurzu nikdy nepotkal.

Kurz němčiny však dosáhl mezinárodního věhlasu – nejen že se jedna z německých televizních stanic zajímala o jeho koupi v České televizi (v rámci udržení dobrých česko-německých vztahů jí nebylo vyhověno), ale 7. března 1995 z iniciativy Nadace Hannse Seidela byl na vědecké půdě v rámci „Česko-německých dialogů“ podroben zdrcující analýze a poté ještě zdrcujícnější kritice. Hlavní diskutující Dr. Daniel Radoměrský uvedl, že například scény jak pejsek s kočičkou vařili „Eintopf“ mají rysy infantilní zloby, představují ošklivou hru a autorům chybí kulturní věrohodnost. Navíc tvrdil, že jinde by kvůli takovému, jak to nazval, „rasistickému neřádu“ propukly demonstrace, vedly se parlamentní debaty a odstupovalo by se z funkcí – kdežto v Čechách je klid!

Neměl úplnou pravdu. První díly vyvolaly záplavu kritických dopisů diváků, které nejvíce pobouřil klip Lom je náš ( P. Lom byl v letech 1992–1993 ministrem zdravotnictví), ve kterém si zdravotní personál dělá s těhotnou ženou co chce. Některé matky se prý kvůli tomu pak bály rodit. I česká média téměř jednotně opakovaně odmítala takovou nevkusnou „slátaninu“.

A jak tehdy na tom odborném setkání charakterizoval uvedený řečník samotnou ČESKOU SODU? Jeho výstižnou charakteristiku si schovávám dodnes: „Satira plus satira plus obraz satiry, hypersatira tedy, která není satirou: tautologická satira bez finality, která čerpá sama ze sebe a sebou samou se také vyčerpává“.

Uf! Vyčerpaní jsme z ní tehdy byli skutečně všichni. Navíc občasnost vysílání ČESKÉ SODY, která víceméně vznikala tak, jak se povedlo naplnit ji obsahem, nemohlo poskytnout jeho dramaturgovi dostatečné vytížení ani pravidelné finanční zabezpečení. Milan Tesař se proto po několika měsících musel vrátit zpátky do své původní redakce, kde působí dodnes.

I Febio ČESKÁ SODA vyčerpala – především finančně. Pravda, pořadu chyběl pevný scénář, který by umožňoval náklady hlídat. Ale samotná neefektivnost natáčení takového typu pořadu, kdy náklady na realizaci několikavteřinového gagu můžou být téměř stejné, jako několikaminutového, kdy má v poměru ke své délce nadbytek motivů, prostředí i účinkujících, by nám stejně neumožňovala přesně ho rozpočtovat.

Bylo to v duchu ČESKÉ SODY: Česká televize poskytovala méně než polovinu skutečných nákladů. Na zbylou část jsem musel najít sponzora, který ovšem vše nepokryl, a proto zbytek doplatit sám ze svého zisku, který jsem měl z jiných pořadů České televize…

Přiznávám, že jsem měl pro ČESKOU SODU slabost a chtěl ji udržet za každou cenu. A za slabosti, i radosti, se v životě většinou musí platit...

Další osudy České sody

Po pěti dílech ČESKÉ SODY, na jejíž realizaci se vystřídalo několik režisérů, bylo jasné, že by jí prospěla změna. Potřebovala více sjednotit tvar, méně improvizovat. Prostředí zpravodajství „na zelené louce“ i oba moderátoři nepůsobili tak přesvědčivě, jak jsme očekávali. Také bylo třeba svěřit pořad do rukou zkušenější produkce. Řešení jsem objevil v režiséru Janu Hřebejkovi. Po úspěšném debutu s muzikálem Šakalí léta se paradoxně ocitl bez jakékoliv práce, a tak nabídku přijal. Požádal o místnost, stůl a tabuli, přinesl si i vlastní spacák a začal chodit každý den do práce. Jeho pracovitost, systematičnost, soustředěnost a až úřednická důkladnost mě fascinovala. Když jsem viděl na tabuli Honzovou rukou pečlivě rozepsané scénky, účinkující a všechny další podrobnosti připravovaného dílu, vydechl jsem si: Konečně byl pořad ve správných rukách!

Při hledání nových moderátorů pak Jan Hřebejk přišel s nápadem, že hledat nemusíme a mohli bychom to zkusit s jedním z účinkujících – Petrem Čtvrtníčkem. Splňoval kritérium, že byl na televizní obrazovce zcela neznámý a jeho mluva i zjev poskytovaly předpoklad zajímavého výsledku.

Když jsem viděl Petra v úhledném saku, s přilíznutými vlasy a odstávajícíma ušima, musel jsem dát Honzovi za pravdu. Souhlasil jsem, aby se od šestého dílu přeneslo zpravodajství do studia a moderování silvestrovského dílu roku 1993 již převzal on.

Petr byl vnímavý a všemu se rychle učil za pochodu. Časem však ostatní přispěvatelé začali mít pocit, že do sestřihů více upřednostňuje vlastní příspěvky než jejich a ztráceli zájem o další spolupráci. Tehdy už začal zvládat vše sám. Honza Hřebejk po dvou dílech, které daly ČESKÉ SODĚ další směřování, také nabyl pocitu, že pořad ho už nepotřebuje a rozhodl se zkusit něco jiného.

Celkem na ČESKÉ SODĚ pracovalo osm režisérů a příspěvky pocházely od více než deseti autorů.

Rada České televize jednotlivé díly neustále podrobovala kritice a žádala zásah proti pořadu. Vedení si s ním také nevědělo rady. Jeho nepravidelnost i nepředvídatelnost obsahu vedly k tomu, že byl v programu neustále přesouván a zařazován do co nejpozdějších vysílacích časů.

Poslední díly dokonce byly odsunuty do nočních hodin na méně sledovaný ČT2. Vedle jiných našich pořadů, uváděných v hlavním vysílacím času a na prvním programu, to vypadalo jako neúspěch. Také mě zmáhala únava z neustálého boje o každý díl i každý příspěvek.

Jak se stupňoval odpor schvalovatelů k sodě, tak se prohlubovalo naše vzájemné nepochopení s Petrem – on nechtěl mít pro své nápady žádné hranice a já chtěl, aby soda přežila a kvůli tomu nezanikla. Byla plodem určité doby a s ní spojené atmosféry a tak jsem cítil, že jejím zánikem se mi už nic tak svobodomyslného nepodaří dostat na českou televizní obrazovku...

Dnes nevím, který z těchto postojů byl správnější, tehdy jsem už ale v dané situaci nedokázal najít jiné řešení: rozhodl jsem se držet pravidla, že v nejlepším se má přestat.

Poslední, šestnáctý díl byl odvysílán 6. srpna 1997.

Šéfproducent Čestmír Kopecký pak přišel na podzim 1997 s návrhem, abychom udělali sestřih, ze kterého by mohl vzniknout film.

V té době byl na světě vynález, který umožňoval překopírovat videonahrávku na filmový pás. Sešli jsme se ti, kteří s pořadem byli spojeni nejvíce a nejdéle: já, Čestmír Kopecký a Milan Tesař. Dohodli jsme se, že každý předloží návrh scének a ty, kde se nejméně dva z nás shodnou, budou zařazeny do sestřihu. Protože jsem byl jediný, kdo byl s pořadem spojený od prvního nápadu až po jeho poslední díl, byl jsem určen, abych sestřih provedl já a co nejobjektivněji postihl všechna období i autory ČESKÉ SODY. I když se jejími nejvýraznějšími tvářemi postupně stali Petr Čtvrtníček a Egon a Karl v podaní Milana Šteindlera a Davida Vávry, byla Česká soda spojena s desítkami dalších autorů a tváří, které se v sestřihu neměli opomenout. Nebylo to vděčné zadání a několikrát poté jsem si jeho přijetí vyčítal, protože jen prohloubilo některá vzájemná nepochopení... Jenže jinak by asi filmová verze nikdy nevznikla.

Nejdříve jsem si ani neuměl představit, jak z videoscének nevalné technické kvality vytvořit smysluplný filmový tvar. Ale být u zrodu prvního filmu u nás, překopírovaného z videa, byla výzva.

Film měl premiéru na konci ledna 1998 v přeplněném sále Kongresového centra v Praze v rámci pátého ročníku Febiofestu. Do distribuce vstoupil 12. března 1998 a stal se jedním ze dvou nejnavštěvovanějších českých snímků uvedeného roku.

Úřad průmyslového vlastnictví pak přijal žádost Petra Čtvrtníčka o registraci jeho ochranných známek Febium, České sado a dalších, které na první pohled vycházely z názvu mého studia (s použitím mého jména) nebo jeho pořadů, které vznikli dříve, než jsem žadatele vůbec znal. Vzhledem k našim uznaným právům byla tato žádost zamítnuta. Poté přímo v České televizi, v tvůrčí skupině Čestmíra Kopeckého, vznikl nový pořad „Čtvrtníček, Šteindler, Vávra uvádějí…“. I když doslovně kopíroval koncept ČESKÉ SODY, po několika dílech zanikl.

Po dlouhé době, na konci června 2007, byly dva díly ČESKÉ SODY reprízované v hlavním vysílacím čase na ČT1 v rámci vzpomínky na „nejúspěšnější zábavné pořady České televize“. Poté, dne 3. července 2007, napsal Ondřej Štindl v článku „Bývala soda, bývala česká“ v deníku Lidové noviny:

„V době, kdy se soda objevila na obrazovkách poprvé, z ní autor těchto řádků zas až tak odvázaný nebyl…. Považoval ji za první pokus o příjemně krutou a černohumornou politickou satiru – třeba ne úplně povedený, po kterém jistě budou následovat další, snad lepší, „vychytanější“. Určitě by ho tehdy nenapadlo, že po letech bude u sody před televizí téměř slzet ve vzpomínkách na „zlaté časy“, kdy „to ještě šlo“. Že mu standard toho pořadu bude připadat v kontextu soudobé televizní zábavy fakticky nedosažitelný a myšlenka, že by se někdo o něco podobného pokusil, alespoň jakž takž uspěl a nějaká televize by to navíc odvysílala, veskrze utopická.“